Častým jevem u sezení regresní terapie je zívání. Dochází tím k odreagování traumatu, k uvolnění napětí, patří to k tzv. koncovým jevům u sezení a má to léčebné účinky. Sice u sezení nezívá každý, ale většina lidí ano.

Článek o zívání.

Oči se přivírají, ústa nezadržitelně otevírají dokořán, uši zaléhají. Zívání.

Běžná každodenní činnost, kterou zná téměř každý. Přesto není docela jasné, k čemu slouží.
Již starověký lékař Hippokrates, který žil v pátém století před naším letopočtem, se ptal, proč lidé zívají. Došel k tomu, že zívání “vyhání z plic špatný vzduch a odděluje krevní oběh jdoucí do mozku”. Spojení s dýcháním je nasnadě. Hltan je při zívání otevřený až čtyřikrát více než v klidovém stavu. Kromě toho je zívání neoddělitelně spjato s ospalostí a probouzením, obecněji s nudou, která snižuje bdělost. Logicky by se z toho dalo vyvodit, že zívání slouží k okysličení mozku a tím ke zvýšení pozornosti. Je tu jeden háček. Ultrazvuková vyšetření odhalila, že embrya zívají o závod již od třetího měsíce své existence. Aniž by tím získala jedinou molekulu kyslíku. Vědci museli svůj názor přehodnotit. Vyšli z poznatku, že zívání stimuluje činnost neuronů. Bude tudíž spojeno s chemickými procesy v mozku. Jde o reflex vyvolaný snížením svalového napětí. Uvádí do chodu celou řadu neurotransmiterů, jako je serotonin nebo dopamin. Lidé trpící Parkinsonovou chorobou způsobenou nedostatkem dopaminu nezívají. Naopak lidé s depresemi, kteří užívají léky zvyšující hladinu serotoninu, trpí neovladatelnými salvami zívání.

Nejsme sami.

Není to jen otázka lidského druhu. Zívají i zvířata. Přesněji řečeno obratlovci. Nejčastěji savci a plazi, což je zřejmě dáno vzdálenou příbuzností jejich mozkové struktury. U zvířat má zívání různé funkce. Někdy vyzývá ke hře, jindy slouží k lákání samiček nebo k nastolení smíru mezi soupeři. Tuto poslední variantu používají psovité a kočkovité šelmy, které při zívání obracejí špičku jazyka směrem dovnitř. Mládě tuleně si při zívání dokonce dává tlapku před ústa. Mangabejové, africké úzkonosé opice, při této činnosti obrací oči vzhůru, pomalu otevírají ústa a zakrývají zuby.Tímto způsobem uvolňují napětí mezi příslušníky tlupy. Hroší samci si zíváním poměřují síly. Čím více má hroch otevřenou tlamu, tím je silnější. Děti jsou vůči zívání ostatních imunní až do dvou let. Je to dáno tím, že při nakažlivosti hrají roli prefrontální mozkové laloky, které u malých dětí nejsou dovyvinuty. Je zívání nakažlivé i u zvířat? Zatím se podařilo tento jev pozorovat pouze u vyšších primátů. Například u zmíněných mangabejů.

CA M’INTÉRESSE, Paříž